Jdeme dneska s kolegyní na noční, bydlíme kousek od sebe takže jedeme spolu a řikáme si, jak si to dneska uděláme hezký, že po dlouhé době tam máme fajn lidi, a že když máme tu 3 dvanáctku za sebou, tak že by bylo super mít klid a pohodu.....
Přijdeme do práce a dle předání máme obě fajn pacienty, jen jeden je trošku zlobivý dědouš co neposlouchá a celý den utíká z postele a 2 lidi se silnými bolestmi, v hlavě myšlenka na tu parádu.
Jen co za denní službou zaklapnou dveře ozve se zvoneček a křik, ZŮSTAŇTE V POSTELI VÁM ŘIKÁM NEBO SPADNETE, SESTROOO!!! Takže přiběhnu na pokoj, a dědouš napůl z postele zaseknutý mezi postranicema, aby nespadl, a poměrně zmatený osobou, no pomohla jsem mu zpět do postele a ujistila se, že ta zmatenost je jen chvilková, následovala kontrola. Za 10 minut opět křik, běžím tedy na pokoj, opět ukládání pacienta do postele, to následovalo ještě 2x. Poté přišel lékař na večerní vizitu a usoudil, že je to jen zmatenost pacienta a máme ho vice hlídat. Za 20 minut opět křik, pacient zmatený osobou, místem i časem, volám lékaři, jestli mu nedáme něco na uklidnění, do toho přichází na návštěvu syn pacient, pacient je pomočený, za pomoci kolegyně a syna pacienta zvedáme a odvádíme do sprchy, převlékáme lůžko. Píchám lék na uklidnění do svalu.Syn je viditelně v šoku stavem otce, mluví s lékařem a s kontaktem na nás odchází. Po půl hodině volán lékař, pacient začíná být dušný, já jsem nervozní. Měřím hemocue (hemoglobin v krvi, pomocí přístroje jako je glukometr), protože pacient je přijímán pro krvácení, hemoglobin v pořádku. Ale jelikož je pacient silný kuřák, usuzuje se jeho stav abstinenčnímu příznaku, protože do dneška zřejmě neměl vyměněnou nikotinovou náplast. S kolegyní vyměníme nikotinovou náplast. Po půl hodině se pacientův stav rapidně zhoršuje, je dušný, má vyšší tlak a vysoké pulzy, saturace 90% bez kyslíku (norma je 98-99%), podávám kyslík (saturace vyskočí na 92%), měřím EKG, tlak, pulz, teplotu, glykémii, znovu měřím hemocue, volám lékaře. Do toho znovu přichází syn i se sestrou, kteří chtějí situaci řešit a mají pocit, že my s pánem nic neděláme. Už si v hlavě srovnávám zásady při resuscitaci. Lékař volá internistu a lékaře z ARO, plním ordinace. Chtějí odebrat hemokultury, nedaří se mi napíchnout žílu, periferie viditelně zkolabovala, podávám diuretika dle ordinace lékaře, po příchodu internisty připichuju další 2 ampule. podávám inhalaci na roztažení průdušnice. Podávám infuzi pro doplnění tekutin. Do toho přetrvává zmatenost pacienta, Internistovi se nedaří napíchnout tepnu na ASTRUPa, jelikož periferie kolabuje a pacient je neklidný. Diagnoza srdeční selhání.
A víte co je nejhorší, že pacienta nebylo pomalu kam přesunout, naše chirurgická JIPka byla plná, interní také, a jedno oddělení ARO je zavřené, takže mají tlak na lůžka, naštěstí si pacienta vzali na intenzivní jednotku. Koloběh papírování, sepisování věcí a sepsání záznamu pro druhé oddělení. Předání pacienta naštěstí stačilo sestře až později.
Toto se stalo od 19:30 do 22:15 cca.
Měla jsem na starost dalších 9 pacientů, některým se nelíbilo, že jim nevěnuji pozornost, i když jsem jim vysvětlila, že jsem právě řešila tohoto pacienta (samozřejmě jsem jen naznačila, nijak neprozradila, co se děje). Dokonce, když jsem pomalu bojovala o lidský život, za mnou neustále chodila pacientka se připomínat, že už má nárok na opiát.
V 23:30 jsem se konečně od 19:00 posadila, snědla si svačinu a začala psát záznamy, hodnotila fyziologické funkce a měla čas se nadechnout, do toho chodila na zvonečky a plnila přání pacientů i ordinace lékařů. Ve 2 ráno ustal šrumec na oddělení a pacienti konečně všichni spali, ne na dlouho, ale to už mi bylo jedno, to nejhorší bylo za mnou a s kolegyní jsme všechno zvládly udělat snad dobře, každopádně za nás nejlíp, jak jsme mohly.
Píšu tenhle článek a říkám si jaká bude dnešní čtvrtá dvanáctka.
Zde na konci bych chtěla poděkovat své dokonalé kolegyni, která i když v tu samou dobu měla akutní příjem, mně udělala moje věci, když já jsem běhala.
Komentáře
Okomentovat