Kolektiv

Nastal ten čas, kdy mám zase potřebu si na něco postěžovat a ulevit svojí dušičce od náporu asi stresu, nebo toho divného tlaku, co vás tíží na prsou a musí ven. Neboť když by se nakumuloval, tak by to nebylo dobré, až by to bouchlo.
Jako zdravotní sestra mám pracovní kolektiv složen jen z žen. Výjimkou jsou lékaři. Jakože chirurgů máme hodně, ale k tomu později.
A lidi s ženskýma je těžký pracovat. Ano jsme milé, příjemné a přátelské, ale když se nám něco nelíbí, tak i jaderná raketa nadělá menší škodu, než nenávist nebo závist mezi ženami. A myslím si, že je potřeba si to přiznat, někdy bych si radši dala s kolegyní po hubě, abych měla klid a čistý ovzduší na pracovišti, než abych musela koukat na její nafrněný nenávistný obličej, na kterém blikají červeně slova - NEJRADŠI BYCH TĚ UŠKRTILA, ROZČTVRTILA A ROZHÁZELA PO PRAZE TY MRCHO!!!!! A upřímně, mě tam ty slova blikají taky. Ano,  už se poslední dobou nebojím ozvat a říct někomu, že má očividně na píču náladu, ale ať jí nekazí i nám, co jí nemáme, ale zase s úctou a respektem k tomu člověku, radši mlčím a v tu chvíli mi na čelo naskočí blikající zprávy.
Je prostě pravda, že my ženy, kdybychom byly hlavy státu,  tak by žádný války nebyly, protože bychom se mezi sebou nebavily a bylo by... Jenže tohle ovzduší je fakt dusivý a nevím, jestli se v  tom dá vydržet dlouho..
Poslední měsíc, když sloužím s kolegyní, která má tyhle svoje nálady jako by měla mít krámy celý měsíc tak vždycky při tý službě přemýšlím jestli to mám za potřebí, jestli se na to v týhle nemocnici nevysrat, protože proč si kazit mladí a stresovat se, na druhou stranu všechny ostatní směny jsou super, ostatní kolegyně jsou skvělý a sloužit s nima je nádhera a bááájo... A pak booom atomovka v podobě mé kolegyně a já jsem zase úplně dole a přemýšlím, jestli se na to nevyprdnout, navíc s ní ,jako na potvoru, mám vždycky nejvíc směn, a to se mi chce plakat. Já už ve směnách nekoukám na to, jestli nejvíc sloužím se sestrou, co často chybuje a je pomalá, ale koukám na to, kolik mám směn se sestrou, díky, které se nejvíc těším na dovolenou.
Co myslíte vy, neměla by se moje jedovatá kolegyně nad sebou zamyslet a prostě si uvědomit, že potřebuje změnu, že jí už nic nenaplňuje v zaměstnání ani v osobním životě, protože tohle chování nepramení jen z toho že slouží se mnou nebo s někým jiným, ale má to hlubší problém.
A lékaři kapitola sama o sobě. To mě dokonce jednou lékařka nařkla, že jestli s doktorama náhodou nespím, když mě tak mají rádi a nenadávají mi... Debilka. Takže lékaři a lékařky z chirurgie, na některých je vidět, že se nenechají zastrašit a umí používat ostré lokte, ale jsou tu dva, co asi byli z dětství zvyklí, že se jim všechno nosilo na zlatém podnose až pod nos, tak bych je charakterizovala. Pořád si stěžují, pořád jsou s něčím nespokojení a pořád si myslí, že jim život všechno připraví a oni nebudou muset bojovat o svoje místo ve společnosti. A představte si, já jsem si jednomu z nich dovolila protestovat a nesouhlasit s ním a dokonce možná trošku zvednout hlas, aby si uvědomil, že ten příjem fakt nemáme kam dát, že máme jedno místo pro příjem ráno, co hned jede na sál, a že jestli nám ten příjem pošle, tak jak máme v 7 ráno sehnat postel pro sál, když se propouští v 9 a postele bývají třeba až v 10, jednoduchá matematika prvního stupně... Včera jsem se dozvěděla, že to chtěl řešit se staniční a asi si myslel, že se z toho zvencnu a budu se omlouvat, že jsem byla tak hrubá, mýlil se.. Navíc si myslím, že kdyby to řešil se staniční, tak by mi ještě dala za pravdu...