Po hodně dlouhé době chuť psát, takže si dneska zavzpomínám...
Už jsem zde na blogu shrnula svoje první dva měsíce v Praze. V dnešním příspěvku se chci zaměřit na zbytek mého, prvního roku v práci, tudíž od září do teď.
Zjistila jsem, že mám nejlepší kolektiv, co jsem si mohla přát. Ano ženský kolektiv, o tom už jsem psala. Ale když se nad tím zamýšlím, tak i přes to, že někdy jsou tam fakt viditelné hormonální výlevy, tak i přes to jsem touhle prací získala nové kamarádky a skvělé kolegyně s kterými se pracuje jedna báseň.
Za poslední rok se v mém životě udála spousta změn. Nalezla jsem skvělou práci, ve které jsem spokojená, úspěšná a celou mojí duši naplňuje pocit, že jsem ze své práce šťastná. Získala jsem nové kolegy, kamarády i přátele. Svoje vzdělání jsem mohla aplikovat do praxe a dokázat si, že za to vážně stojím. Že moje alma mater by se mnou a mou reprezentací mohla být spokojená (tady se směju a připadám si trapně sama před sebou). Získala jsem nové zkušenosti a dovednosti. A hlavně úplně a plně jsem začala být závislá jen sama na sobě. Starám se sama o sebe a jsem úplně nezávislá na někom jiném a je to super pocit (teď mám úplně takovej feministicko-dospěláckej pocit, AVE JÁ). Ale je pravdou že jsem i ztratila, spoustu věci jsem ztratila úplně nebo jen na půl. Rodina- někdy mi vážně chybí a někdy jsem vážně ráda, že už s ní moc nejsem, holt každej má rád už svůj klid, když žije sám. Přítel- v listopadu minulého roku jsem ukončila převážně z mé strany šestiletý vztah, relativně fungující. Ale to že bydlíte v Praze a váš chlap je TAM doma, to že se nevídáte tak často, jak by jste chtěli, to že potkáváte spoustu nových lidí i to, že když máte volno, ale ne tolik aby to stačilo na cestu domů je frustrující a škodí to hodně. No a mě to uškodilo tak moc, že jsem ukončila to, co jsem si myslela že musím, a ano párkrát jsem toho ještě litovala, hlavně když jsem byla sama a nevěděla jsem co se sebou. Ale má to hepy end- jsme snad ještě lepší přátele, než když jsme spolu byli ve vztahu.
Samotná práce se mi velice líbí a baví mě, miluju jí a nedokážu si doposud představit, že bych dělala něco jiného. Baví mě to střetnutí kultur, tradic... Miluju tu interakci, která vzniká mezi mnou a pacientem, lékařem nebo rodinou pacienta. To, že máme někdy rozdílné názory a pohledy na věc, i to že, když o tom komunikujeme, tak vždy dokážeme najít kompromis nebo se přistoupí na naší hru. Přece jen ve zdravotnictví a v péči o zdraví respektujeme pacienta a jeho rozhodnutí je nadevše, ale i přesto se ho snažíme přesvědčit o naší pravdě, a po pravdě i to mě baví, pořád tak trošku rozhoduje o všem lékař a i když se řiká, že by to tak nemělo být.
Líbí se mi, že tam vznikají pouta s pacientem, někdy i přátelství, přetrvávající většinou po dobu hospitalizace, kdy s tím člověkem vtipkujete a někdy i déle, kdy se na vás ten pacient přijde podívat nebo jen pozdravit. Někdy se stane že se lidé opakovaně vracejí k hospitalizaci a vy už s ním jednáte jako se starým známým a o to lépe se vám pracuje když ty hradby ohledně autority trošku opadají. Tohle všechno by se z profesionální hlediska taky dít nemělo, ale I don' t care....
Prostě a jednoduše. První rok byl jako na horské dráze v kombinaci s houpačkou, byl našlapanej a vyčerpávající, ale taky mě naplnil a já doufám, že to tak bude pořád.
Komentáře
Okomentovat